Tiskový výstup informačního systému abART - osoba


 
Zpracovávám požadavek,
čekejte prosím ...
 

vpravo

Palcr Zdeněk

* 3.9.1927 Svitávka (Blansko) (Česká republika (Czech Republic))
+ 12.7.1996 Praha (Česká republika (Czech Republic))
grafik, sochař, restaurátor

osoba
vyhledávací lišta
podrobný filtr: umožňuje vyhledávání podle: místa narození, data úmrtí, místa úmrtí, oboru). Další vyhledávací pole mohou přidávána podle potřeb a požadavků.
- místo narození: pro vyhledávání místních rodáků (např. Kolín nebo i *brod)
datum úmrtí: ve tvaru den, měsíc, rok. Pole mohou být vyplněna libovolně (např. denní výročí - pole den 25 pole měsíc 12 , měsíční výročí - do pole měsíc 3, výročí roku - do pole roku 1956).
- místo úmrtí: pro vyhledávání osobností (např. Kolín nebo i *brod)
- obor: pro vyhledávání oboru osob (např. malířstí nebo i *vazba)
stav podrobného filtru (nastaven/není nastaven)
vyhledávací pole (mohou se kombinovat):
- příjmení: pro vyhledání všech příjmění osoby (např. Bočkayová-Omiliaková Klára - lze zadat jak bočkayo nebo i omili)
- jméno: pro vyhledání obou jmen (např. Karel Jaromír Erben - lze zadad jak karel nebo i jaromír)
- datum narození: ve tvaru den, měsíc, rok. Pole mohou být vyplněna libovolně (např. denní výročí - pole den 25 pole měsíc 12 , měsíční výročí - do pole měsíc 3, výročí roku - do pole roku 1956, kulatá a významné výročí - do pole rok ???0, nebo *5).
potvrzení výběru (ikona vyhledat nebo klávesa enter).
Zástupné znaky pro vyhledávání jsou * (pro více znaků) a ? (pro jeden znak).
Podrobný filtr není obsažen ve volné verzi abARTu!.
 
 
 
 
 
 
 
 
 
                         Hledej
Příjmení:  Jméno:  Datum narození: . .
Palcr Zdeněk
-
Zdeněk Palcr patří k silné generaci výtvarníků, kteří nastoupili na vysoké školy hned po 2. světové válce, stihli ještě studovat u významných představitelů meziválečné moderny předtím, než odtud byli po roce 1948 vypuzeni, a od konce padesátých let se podíleli na mohutném vzepětí českého umění, které trvalo po celé následující desetiletí. K důležitým generačním ohniskům tehdy patřil ateliér Josefa Wagnera na pražské VŠUP, kde kromě Palcra studovali i Miloslav Chlupáč, Eva a Vladimír Janouškovi, Eva Kmentová, Olbram Zoubek, Vladimír Preclík, Zdena Fibichová nebo Polka Alina Szapocznikow. Více než wagnerovský lyrismus Palcra přitahovalo stavebně založené dílo Gutfreundovo, ze zahraničí zejména Charles Despiau. Z dalších důležitých vlivů je třeba jmenovat přednášky estetika Václava Nebeského, které se pak staly východiskem Palcrova vlastního teoretického přístupu.
Palcrovi vždy šlo o čistou sochařskou formu očištěnou od literárních či dekorativních příměsí. Zejména první etapa jeho tvorby v 50. a první pol. 60. let se vyznačuje úsilím o stále důslednější redukci tvaru zobrazujícího nejčastěji ženskou postavu, plné a oblé tvary zhruba od roku 1958 postupně kubizuje a zplošťuje. Plnoobjemová ženská figura se tak proměnila ve frontálně pojatý deskovitý útvar s naznačenými znaky ženství a později už i bez nich. V druhé polovině 60. let tyto ploché vztyčené vertikály na různě tvarovaných základnách už ztratily přímou vazbu na organický předobraz a Palcr je doplňoval výstupky ve tvaru válců, konzol či říms. Postupně se objevují i lineární prvky v podobě do prostoru zprohýbaných tyčí, na nichž je nanesena sádra, nejspíš odkazující k obrysu nepřítomné figury. Nejradikálnějším projevem v tomto duchu jsou sochy pojaté jaké opřené tyče, které autor později zavrhl a zničil. Práce z tohoto období prezentoval na výstavě v Nové síni v roce 1970.
Bohaté tvarosloví let šedesátých pak sochař opustil a nadále se věnoval už precizování pouze jednoho formálního modu - úzké „stély" s různě pojatou základnou a zakončením. Zde už šlo pouze o subtilní problematiku celkových proporcí, zpracování povrchu ploch, případně jemných nepravidelností v tloušťce desky či vedení vertikálních linií, to vše s ohledem na působení světla. Změnil též způsob práce a namísto modelačního principu nyní přešel k metodě, kdy na sochu nanášel sádru, kterou pak obrušoval. Ve svém ateliéru v bývalé stodole v Praze-Zdibech pracoval vždy na několika sochách současně, opakovaně se k nim vracel a drtivou většinu z nich nikdy neuznal za dokončenou. Důležitou součástí jeho práce bylo jejich dlouhé soustředěné pozorování, při kterém hledal optimální proporci a upravoval jemné nuance.
V posledním období se u něj objevily určité retrográdní prvky, kdy tyto oproštěné minimalistické tvary kombinoval s realistickými detaily. Tyto sochy však dodnes prakticky nikdo neviděl, neboť zatím nebyly vystaveny.
Palcr svou sochařskou tvorbu považoval za duchovní výkon, který by neměl být kontaminovaný praktickými zřetely. Odmítal vystavovat nebo se vůbec sochařstvím živit (příznačně realizoval jen několik málo veřejných zakázek), obživu si zajišťoval filmovými plakáty (některé z nich - např. Formanovy Lásky jedné plavovlásky - patří k nejvýznamnějším plakátům 60. let, sám byl milovníkem a znalcem filmového umění) a restaurováním (o mnohaleté zakázce na opravu sgrafit litomyšlského zámku, kterou prováděli se Stanislavem Podhrázským, Václavem Boštíkem a Olbramem Zoubkem, pojednává román Libuše Moníkové Fasáda).
Od 70. let se zabýval i písemnou formulací své výtvarné teorie, ovlivněné Václavem Nebeským, Petrem Rezkem a Janem Patočkou. Je pro ni příznačné, že koresponduje s jeho pozdním výtvarným názorem a naopak v ní nenajdeme žádné styčné body s prácemi radikálního údobí konce 60. let. Jeho texty (důležité jsou zejména tři - Giacomettiho postřeh, Naivní svět génia a Záhadný výskyt skutečnosti a význam obrazu a sochy) a rozhovory byly publikovány v 90. letech. Přes všechna kritická hodnocení, která se jim dostalo (Jiří Zemánek, Jiří Valoch, Jaromír Zemina) ve smyslu negativního působení na jeho tvorbu, patří k nejhlubším projevům myšlení o umění, jaké u nás ve 20. století od tvůrčích umělců máme. Texty vytvářel podobně jako své sochy v té době: vznikaly v dlouhých časových úsecích, postupně je doplňoval, upřesňoval myšlenky i formulace, často se však dostává za hranice srozumitelnosti. Sleduje v nich několik základních témat, zejména dichotomii socha - objekt. Sochu pojímá jako útvar zvláštní povahy, vztažený k tělesné existenci člověka. „Látka objemu sochy je ve stavu shody s tělesností," principy této shody jsou především trojrozměrnost, tíha a analogická pozice vzhledem k zemi. Socha pro něj nese dva základní okruhy významů: jeden je spjatý s tělesností, druhý se vztahem k základně. Oba se však logicky stýkají a prolínají zejména v principu stání, které v sobě nese jak vnitřní tělesnou dynamiku, tak i onen vztah k zemi, který Palcr popsal termínem „vazba k základu". V něm nachází hned dva významy: základ je jednak tím, na čem „tělesně stojíme", co nás k sobě poutá a čemu nemůžeme uniknout, tedy přeneseně tělesnost jako základní atribut naší existence na tomto světě i jako předpoklad a úkol sochařství. Zároveň je ale i „světem matek a otců, mužů a žen", „společenstvím duchovního celku", s nímž jsme spojeni podobně pevným poutem. Naše svázanost se zemí je tedy metaforicky postavena na roveň civilizačních vazeb, jimiž jsme determinováni, tělesnost je transcendována směrem ke světu duchovnímu. Něco podobného platí i pro sochu: také ona je svou tíhou spojena se zemí, také ona „vyrůstá" z tisíciletého vývoje, do něhož se vřazuje a který ji do značné míry určuje. Palcr vnímal sochařství jako jeden ze základních kamenů evropské kultury a intenzivně pociťoval rozpad jeho fundamentů a hrozící zánik. Právě vzdorování tomuto procesu určovalo jeho jednání jako sochaře i jako člověka, který si musí najít své poslání a důsledně ho sledovat, má-li mít jeho život nějaký smysl.
Palcrovo dílo nebylo dodnes vlastně v celku vystaveno a některé úseky známe jen z ateliérových fotografií jeho přítele Jana Svobody. Jistou část zničil sám autor díky své přehnané sebekritice, další je ohrožena kvůli své materiálové existenci v sádře, nevhodnému uložení pozůstalosti a nesmírně obtížné manipulaci. Tato mimořádná hodnota českého umění 20. století zůstává zatím z velké části skryta.
Fišer Marcel, socharstvi.info, 9/2013
 

místo narození:
datum úmrtí:..
místo úmrtí:
obor: